Karel Čapek: Požehnaný déšť
27. 5. 2007
Karel Čapek: Požehnaný déšť
Nejspíš má v sobě každý z nás nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargónie nebo mořská cibule v okně. Jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání:"Mělo by zapršet." "Mělo," povídá druhý měšťáček. "Onehdy jsem byl na Letné, a už vám je takové sucho, že hlína puká." "A já jel onehdy vlakem do Kolína," povídá první. "Já myslím, že je hrozné sucho." "Měl by spadnout pořádný déšť,"vzdychá druhý. "Aspoň tři dny aby pršelo," dodává první.
Ale zatím slunce praží, Praha ponenáhlu počíná páchnout uhřátou člověčinou, v tramvajích se melancholicky zapařuje lidská tělesnost, lidé jsou na sebe podráždění a jaksi nedružní. "Myslím, že bude pršet,"praví opocený tvor. "Mělo by,"sténá druhý. "Aspoň týden kdyby pršelo,"povídá první, "na travičku a tak." "Je příliš sucho,"míní druhý.
Zatím se sluneční úpal dusně podebírá, ve vzduchu kvasí těžké napětí, bouřky se převalují po obloze, ale neuleví zemi ani lidem.Ale najednou zas na obzoru zahlučí bouřky, dýchne vítr nasycený vodou, a už je to tady: provazy deště crčí na dlažbu, země vydechne téměř hlasitě, voda šumí, bubnuje, pleská, drnčí do oken, ťuká tisíci prsty po okapech, běží stružkami a zvoní v kalužích, a člověk by chtěl křičet radostí, vystrčí hlavu z okna, aby si ochladil hlavu vláhou nebeskou, píská, povykuje a chtěl by se postavit bos do žlutých bystřin, ženoucích se ulicemi. Požehnaný dešti, chladivá rozkoši vody!vykoupej mou duši a obmej mé srdce, třpytná a studená roso. Byl jsem již zlý horkem, zlý a líný, byl jsem líný a těžký, tupý, hmotný a sobecký, vyschl jsem suchostí a dusil jsem se v sobě tíhou a nelibostí. Zvoňte, stříbřité pusinky, kterýmu žíznivá země přijímá úder krůpějí, huč, letící závoji vody, smývající vše. Žádný zázrak slunce nevyrovná se zázraku požehnaného deště. Běž, zkalená vodičko, stružkami země, napoj a zkypři žíznivou hmotu, jež nás vězní. Všichni vydechli, tráva, já, hlína, my všichni, takto je nám dobře.
Šumící liják ustal,jako by šňúrkou zatáhl, země se rozzáří stříbřitým oparem, v křoví se rozkřikne kos a vyvádí jako blázen. I my bychom vyváděli, ale zatím vycházíme prostovlasí před dům, abychom vdechli svěží a jiskrnou vlhkost vzduchu i země...
Zahradníkův rok
Nejspíš má v sobě každý z nás nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargónie nebo mořská cibule v okně. Jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání:"Mělo by zapršet." "Mělo," povídá druhý měšťáček. "Onehdy jsem byl na Letné, a už vám je takové sucho, že hlína puká." "A já jel onehdy vlakem do Kolína," povídá první. "Já myslím, že je hrozné sucho." "Měl by spadnout pořádný déšť,"vzdychá druhý. "Aspoň tři dny aby pršelo," dodává první.
Ale zatím slunce praží, Praha ponenáhlu počíná páchnout uhřátou člověčinou, v tramvajích se melancholicky zapařuje lidská tělesnost, lidé jsou na sebe podráždění a jaksi nedružní. "Myslím, že bude pršet,"praví opocený tvor. "Mělo by,"sténá druhý. "Aspoň týden kdyby pršelo,"povídá první, "na travičku a tak." "Je příliš sucho,"míní druhý.
Zatím se sluneční úpal dusně podebírá, ve vzduchu kvasí těžké napětí, bouřky se převalují po obloze, ale neuleví zemi ani lidem.Ale najednou zas na obzoru zahlučí bouřky, dýchne vítr nasycený vodou, a už je to tady: provazy deště crčí na dlažbu, země vydechne téměř hlasitě, voda šumí, bubnuje, pleská, drnčí do oken, ťuká tisíci prsty po okapech, běží stružkami a zvoní v kalužích, a člověk by chtěl křičet radostí, vystrčí hlavu z okna, aby si ochladil hlavu vláhou nebeskou, píská, povykuje a chtěl by se postavit bos do žlutých bystřin, ženoucích se ulicemi. Požehnaný dešti, chladivá rozkoši vody!vykoupej mou duši a obmej mé srdce, třpytná a studená roso. Byl jsem již zlý horkem, zlý a líný, byl jsem líný a těžký, tupý, hmotný a sobecký, vyschl jsem suchostí a dusil jsem se v sobě tíhou a nelibostí. Zvoňte, stříbřité pusinky, kterýmu žíznivá země přijímá úder krůpějí, huč, letící závoji vody, smývající vše. Žádný zázrak slunce nevyrovná se zázraku požehnaného deště. Běž, zkalená vodičko, stružkami země, napoj a zkypři žíznivou hmotu, jež nás vězní. Všichni vydechli, tráva, já, hlína, my všichni, takto je nám dobře.
Šumící liják ustal,jako by šňúrkou zatáhl, země se rozzáří stříbřitým oparem, v křoví se rozkřikne kos a vyvádí jako blázen. I my bychom vyváděli, ale zatím vycházíme prostovlasí před dům, abychom vdechli svěží a jiskrnou vlhkost vzduchu i země...
Zahradníkův rok
:-))
(Soňa, 3. 6. 2007 6:10)