Pro listopadové večery
4. 11. 2007
Michal Ajvaz
Chobot
Mám malého slona.Jednou se ke mně přidal ve Stromovce a od té doby je se mnou...Zpočátku jsem měl strach, co si s ním počnu, až vyroste, ale vypadá to, že už větší nebude. Je přítulný a hravý, ale jenom, když jsme sami, ve společnosti se cítí nesvůj, mezi lidmi a zvířaty je vždy zaražený a stísněný, přešlapuje z nohy na nohu a dělá chobotem trhavé pohyby...
Když spolu jdeme ulicí, lidé se mi často smějí a volají na mne, že mám psa s chobotem. Připadá jim, chudákům, k smíchu, mít zvíře, které má chobot, i když je hezké a milé, a to jen proto, že zvykem je mít psa, a ne slona. Kdyby bylo zvykem chovat slony, mohli by se potrhat smíchy, kdybych chodil na procházku s vlčákem, pokřikovali by na něj, kde ztratil chobot. Lidé jsou často úžasní a dokáží se chovat neuvěřitelně tolerantně, ale ti samí lidé nejsou s to být tolernatní vůči chobotu. Přitom je chobot výborná a praktická věc. Je mi z toho smutno, a slon cítí svůj chobot a celou svou existenci jako ničím nesmazatelné provinění.
Rád se mnou chodí na výlety, já jdu s mapou v ruce vpředu po lesní cestě nebo pěšině mezi poli, slon dupe za mnou a oba máme batoh na zádech. Šli jsme na Karlštejn a cestou jsme se stavěli ve Vonoklasech v hospodě. Objednal jsem pro oba dršťkovou polévku. Sedl si způsobně na židli a pustil se do jídla tím způsobem, že vždycky strčil do talíře chobot, vsrkl trochu polévky a pak si ji vstříkl do pusy. Nedalo se zabránit tomu, aby srkání bylo slyšet, a hosté- byli to chataři, s pupky natřásajícími se nad gumou tepláků- se tomu smáli a srkání slona napodobovali. Přestal jíst, ačkoli měl velký hlad, svěsil chobot a seděl nešťastně nad polévkou. Opět jsem v jeho očích uviděl pocit nevyléčené viny a prosbu o odpuštění. Říkal jsem mu, aby si jich nevšímal a jedl dále. Za to, že jí nahlas, přece nemůže, kdyby měli ostatní hosté chobot, také by se jejich jídlo neobešlo bez hluku. Ale slon jenom tiše, nehnutě seděl a trpěl. Co jsem mohl dělat? Chtěl jsem ze solidarity také přestat jíst, ale uvědomil jsem si, že kdyby viděl, že jsem kvůli němu hladový, byl by ještě nešťastnější. Dojedl jsem tedy svou polévku a vyšli jsme ven, šli jsme tiše, třebaže byl předtím veselý. když se objevil Karlštejn, na který se tolik těšil, viděl jsem, že se snaží předstírat radost jen kvůli mně.
V tu chvíli jsem si toužebně přál, aby mi taky narostl chobot. Při pohledu na neštěstí malého slona mi připadalo krajně nespravedlivé, že já sám si chodím po světě bez chobotu. Viděl jsem také, že chobot mezi námi vytyčuje vzdálenost, kterou není možné překročit; přesto, že mě měl slon rád, působilo tu cosi, co jsem formuloval příslovím "kdo má chobot, tomu, kdo je bez chobotu, nevěří". Ale mé přání zůstalo nevyslyšené.
(In: Návrat starého varana, 1991)
Chobot
Mám malého slona.Jednou se ke mně přidal ve Stromovce a od té doby je se mnou...Zpočátku jsem měl strach, co si s ním počnu, až vyroste, ale vypadá to, že už větší nebude. Je přítulný a hravý, ale jenom, když jsme sami, ve společnosti se cítí nesvůj, mezi lidmi a zvířaty je vždy zaražený a stísněný, přešlapuje z nohy na nohu a dělá chobotem trhavé pohyby...
Když spolu jdeme ulicí, lidé se mi často smějí a volají na mne, že mám psa s chobotem. Připadá jim, chudákům, k smíchu, mít zvíře, které má chobot, i když je hezké a milé, a to jen proto, že zvykem je mít psa, a ne slona. Kdyby bylo zvykem chovat slony, mohli by se potrhat smíchy, kdybych chodil na procházku s vlčákem, pokřikovali by na něj, kde ztratil chobot. Lidé jsou často úžasní a dokáží se chovat neuvěřitelně tolerantně, ale ti samí lidé nejsou s to být tolernatní vůči chobotu. Přitom je chobot výborná a praktická věc. Je mi z toho smutno, a slon cítí svůj chobot a celou svou existenci jako ničím nesmazatelné provinění.
Rád se mnou chodí na výlety, já jdu s mapou v ruce vpředu po lesní cestě nebo pěšině mezi poli, slon dupe za mnou a oba máme batoh na zádech. Šli jsme na Karlštejn a cestou jsme se stavěli ve Vonoklasech v hospodě. Objednal jsem pro oba dršťkovou polévku. Sedl si způsobně na židli a pustil se do jídla tím způsobem, že vždycky strčil do talíře chobot, vsrkl trochu polévky a pak si ji vstříkl do pusy. Nedalo se zabránit tomu, aby srkání bylo slyšet, a hosté- byli to chataři, s pupky natřásajícími se nad gumou tepláků- se tomu smáli a srkání slona napodobovali. Přestal jíst, ačkoli měl velký hlad, svěsil chobot a seděl nešťastně nad polévkou. Opět jsem v jeho očích uviděl pocit nevyléčené viny a prosbu o odpuštění. Říkal jsem mu, aby si jich nevšímal a jedl dále. Za to, že jí nahlas, přece nemůže, kdyby měli ostatní hosté chobot, také by se jejich jídlo neobešlo bez hluku. Ale slon jenom tiše, nehnutě seděl a trpěl. Co jsem mohl dělat? Chtěl jsem ze solidarity také přestat jíst, ale uvědomil jsem si, že kdyby viděl, že jsem kvůli němu hladový, byl by ještě nešťastnější. Dojedl jsem tedy svou polévku a vyšli jsme ven, šli jsme tiše, třebaže byl předtím veselý. když se objevil Karlštejn, na který se tolik těšil, viděl jsem, že se snaží předstírat radost jen kvůli mně.
V tu chvíli jsem si toužebně přál, aby mi taky narostl chobot. Při pohledu na neštěstí malého slona mi připadalo krajně nespravedlivé, že já sám si chodím po světě bez chobotu. Viděl jsem také, že chobot mezi námi vytyčuje vzdálenost, kterou není možné překročit; přesto, že mě měl slon rád, působilo tu cosi, co jsem formuloval příslovím "kdo má chobot, tomu, kdo je bez chobotu, nevěří". Ale mé přání zůstalo nevyslyšené.
(In: Návrat starého varana, 1991)
Komentáře
Přehled komentářů
Zajímavý a čtivý článek. Zajímavý především...neb poutavě podaná problematika známá na veřejnosti pod pojmem "bílá myš" Nebo taky "bílá vrána" či "černá ovce" Jedním slovem ODLIŠNOST. Co se odlišuje, nezapadá do hejna, stáda a v lidském případě davu. Reakce bývají různé - od smíchu přes posměch až k vyobcování a v krajním případě lynči... Prapodstatou je STRACH. A myslím si, že u homosapiens by ten rozum měl být v tomto případě použit.Za pokus by to stálo, že...?
reakce na příspěvek
(čtverka1, 20. 11. 2007 15:33)